- Na první pohled se může jevit výskyt vody na povrchu Vesty jako nepodstatný objev, nicméně k plnému docenění musíme vzít v potaz, kde že se to voda měla vyskytovat. Vesta je kamenitá planetka o průměru přibližně 530 km, jejíž povrch je zcela vydán na milost okolnímu nehostinnému prostředí. Povrch planetky totiž nechrání atmosféra, která by fungovala jako ochranný obal. Na jejím povrchu proto panují extrémní teploty sahající od -188 do -3 °C. V takovémto prostředí by se veškerá voda, která by se na povrchu objevila, okamžitě vypařila.
- Kráter Cornelia na povrchu Vesty s vyznačenými gullies. Zdroj snímku: NASA/JPL-Caltech/UCLA/MPS/DLR/IDA, licence Public Domain
O to více je překvapující pozorování 19 kilometrů velkého impaktního kráteru Cornelia (a i dalších kráterů na povrchu Vesty, celkem se jedná o 8 míst), na jehož stěně jsou vidět tzv. gullies (česky se hodí asi nejvíce termín stroužky, ale terminologie není ustálená). Tyto útvary, dobře známé z povrchu Marsu, jsou považovány za doklady geologických pochodů spojených s přítomností určitého množství vody. Pozorované stružky jsou většinou 900 metrů dlouhé a 30 metrů široké, protáhlého tvaru s drobnými zakřiveními. Často jsou zakončeny něčím, co vypadá jako výplavový vějíř. Jejich tvar je zcela rozdílný od stružek, které vznikají suchým sesuvem jemnozrnného materiálu a které byly na povrchu Vesty taktéž pozorovány v jiných oblastech. Nepodobají se ani útvarům vzniklých vlivem toku impaktní taveniny (tzv. impact melt). Tedy lávě, která vzniká vlivem tepla uvolněného při dopadu tělesa na povrch. Naproti tomu se podobají gullies známým ze Země a Marsu.
Kde se ale mohla vzít potřebná voda pro jejich vznik? Současná teorie vzniku předpokládá, že se pod povrchem Vesty nachází malé rezervoáry vodního ledu, aniž by nyní kdokoliv znal jeho původ (možná komety či asteroidy?). Tyto ledové čočky mohou být obnaženy dopadem tělesa na povrch planetky. Dopadem dojde k dočasnému zvýšení teploty v okolí, roztání ledové čočky a uvolnění vody na povrchu. Proč se ale takto vzniklá voda okamžitě nevypaří do okolního vakua? Zrníčka písku a nadrcených hornin totiž pravděpodobně poskytují dočasný úkryt před okolním prostředím a tak efektivně zpomalují proces vypařování.
Nicméně Jennifer Scully, vedoucí autorka studie, k závěrům studie dodává: „Nenaznačujeme, že na povrchu Vesty byl proud tekoucí vody. Naznačujeme, že zde probíhal proces podobný úlomkovému proudu, kdy malé množství vody mobilizovalo zrnka písku a hornin do toku.“ I přesto se ale jedná o zajímavý objev. Samotný kráter je totiž pravděpodobně pouze několik stovek miliónů let starý (ve srovnání se stářím planetky asi 4,5 miliardy let vznikl tedy vlastně „včera“…), což by mohlo naznačovat, že se pod povrchem Vesty může nacházet zásobárna vodního ledu. Takovýto závěr je i ve shodě s dalšími útvary v okolí; malými depresemi (tzv. pits), u kterých se předpokládá vznik vlivem rapidního úniku plynů uvolněných z pevné látky (např. ledu) ukryté v podzemí.
Tento objev společně s dalšími poznatky o této planetce dokládají, že na povrchu planetek a asteroidů mohly v historii probíhat geologické pochody, které se až do nedávné doby přisuzovaly jen planetám. Bude zajímavé sledovat, jak naše poznatky změní návštěva další planetky Ceres. Dočkáme se i tam podobně překvapujících objevů podrývající naše představy o sluneční soustavě? A když se je podařilo objevit na Vestě, nedočkáme se jejich objevu i na povrchu Měsíce či Merkuru? Budeme si muset počkat, až se vědci po nich začnou dívat i tam.
Psáno pro portál RudýMars.cz. Chcete být informováni o dobývání vesmíru? Sledujte RudýMars na Facebooku.