Sopky vznikají výstupem magmatu ze zemského pláště. Magma je žhavá směs roztavených hornin pocházející z hlubších oblastí naší planety, ze zemského pláště, tvořená krystalky různých minerálů. V případě, že se magma skrze horniny dostane až na povrch, označujeme tuto taveninu termínem láva. Vystupující magma se dostává na povrch během výbuchu sopky, tzv. sopečné erupce. Proč magma k povrchu vystupuje? To je způsobeno tím, že magma má menší hustotu než okolní neroztavené horniny a je tedy lehčí (stejně, jako vyplave na hladinu vody olej). K zemskému povrchu magma většinou vystupuje podél zlomů či puklin v horninách, což usnadňuje jeho pohyb vzhůru. Jakmile je magma blízko k povrchu, začnou se z něho vlivem změny tlaků uvolňovat sopečné plyny, podobně jako bublinky v minerálce po otevření. Tyto plyny mohou volně unikat z magmatu do atmosféry, nebo jsou zachyceny nadložím, což vede k nárůstu tlaku. Vysoký tlak plynů může způsobit velký výbuch, tzv. explozivní vulkanismus, během kterého bývá část sopky či celý kužel rozmetán do okolí.
V přírodě se můžeme setkat se sopkami, které naší obvyklou představu popisovanou výše naplňují. V takovém případě se jedná o tzv. stratovulkány, vznikající střídavým ukládáním vrstev lávy o různé tekutosti. Stratovulkány mohou být pro své okolí velice nebezpečné kvůli rozsáhlé explozi zničující široké okolí. Oproti tomu existují tzv. štítové sopky, charakteristické velice plochým tvarem vznikající ze snadno tekoucí (málo viskózní) lávy s nízkým obsahem krystalů oxidu křemičitého. Na rozdíl od stratovulkánů bývá sopečná činnost štítové sopky poměrně klidná. Láva se rozlévá do širokého okolí sopky bez výraznějších výbuchů. Dalším druhem sopek jsou freatomagmatické sopky, při jejichž vzniku se pod povrchem setkává vystupující magma s vodou. Voda se od magmatu rychle ohřívá, vaří se a páry postupně přibývá jako v Papinově hrnci. Nakonec povolí horniny na povrchu, poklička při výbuchu odletí a ztuhlá láva je vyvrhována do okolí z kráteru sopky. Nejhojnější druh sopečné činnosti na Zemi má za následek vznik sypaných kuželů. Láva je vyvrhována v malých částečkách v podobě popela a strusky, zvané. tefra, do okolí, a může vytvořit kužel o velikosti až několik set metrů. Jako další druh sopky uveďme lávové kupy tvořené málo tekutou (viskózní) lávou s vysokým obsahem krystalků oxidu křemičitého, která je tlaky panujícími v zemské kůře vytlačena na povrch. Lávové kupy mívají strmé svahy, protože láva rychle utuhne a nestačí se roztéct do okolí. Během sopečné erupce se do atmosféry dostává velké množství plynů a sopečného popela, který může vlivem větru cestovat až tisíce kilometrů daleko od místa erupce a změnit klima či zastavit leteckou dopravu, jako tomu bylo v roce 2010 při výbuchu islandské sopky Eyjafjallajökull.
Při rychlém výstupu magmatu může na zemském povrchu láva vystřikovat do výšky a tvořit tzv. lávovou fontánu, být nepravidelně vyvrhována do okolí z různě velkých prasklin anebo se soustavně vylévat ze sopečného kráteru či trhliny. Jakmile se láva dostane na povrch, vlivem rozdílů teplot mezi lávou a okolním prostředním dosahujícím stovek stupňů Celsia začne chladnout a tuhnout. Chladnutí se projevuje změnou barvy lávového povrchu z červené na tmavě rudou a později černou. Z místa erupce se láva roztéká do okolí vlivem gravitace (podobně jako voda vylitá na zem) několika způsoby; rozlévá se do široka po povrchu, odtéká lávovým korytem či se pohybuje dokonce i pod zemí skrze tzv. lávové tunely. V lávovém tunelu je tekoucí láva tepelně izolována od chladnějšího okolí, takže chladne mnohem pomaleji a netuhne. To jí umožňuje téci na vzdálenost až několika desítek kilometrů od místa erupce. Ať už se láva rozlévá po povrchu jakkoliv, vždy představuje nebezpečí pro své okolí, a to jak pro člověka, tak i pro ostatní živou přírodu. Láva totiž může téci desítky kilometrů daleko od místa sopečné erupce a během své cesty pohřbít celé vesnice a města či přerušit dopravní spojení. Jelikož láva dosahuje teploty skoro tisíc a více stupňů Celsia, snadno vznítí vše, co jí stojí v cestě. Tím vzniká riziko rozsáhlých lesních požárů.
Sopka se po výbuchu často na stovky až tisíce let odmlčí, i tak se ale můžeme s dozvuky její aktivity nadále setkávat díky celé řadě doprovodných jevů. Jsou to např. turisticky oblíbené geotermální oblasti, tj. oblasti zahřívané magmatem uloženým mělce pod povrchem. Nejznámějšími geotermálními oblastmi jsou Yellowstone v USA a Island, kde se nacházejí horké prameny napájející jezírka a místa, kde je ohřátá voda a pára vyvrhována pod tlakem do výšky v podobě tzv. gejzírů. Gejzíry vznikají tam, kde se povrchová voda vsakuje do podzemí a dostává se do bezprostřední blízkosti magmatu. Magma vodu ohřívá a přeměňuje v páru. Se zvětšujícím se objemem páry narůstá tlak, který časem dosáhne takové síly, že je schopný vytlačit vodu na povrch. Tím se trhliny uvolní, opět do nich nateče voda z povrchu a celý proces se opakuje. Sopečnou oblast mohou prozrazovat také tzv. fumaroly, místa, kudy na zemský povrch unikají často jedovaté sopečné plyny vznikající odplyňováním magmatu. Poté, co sopečná aktivita v určité oblasti opravdu utichne a magma v hloubce utuhne, můžeme i po miliónech let rozpoznat dle druhů hornin a jejich tvarů, že v oblasti byly dříve sopky. Jedním z takových pozůstatků jsou kamenné varhany, skalní útvary vzniklé při chladnutí vyvřelé horniny čediče pod zemským povrchem.
I když jsou pro své okolí nebezpečné, patří sopky a sopečné erupce mezi jedny z nejúžasnějších útvarů a jevů, které můžeme v přírodě pozorovat. Naši předkové považovali sopky za vstup do pekla či do podzemí, staly se inspirací pro generace umělců a v poslední době se staly vyhledávaným lákadlem turistů. Dnes víme, že sopky jsou místa, odkud nitro Země dává vědět k povrchu, že je stále žhavé a které umožňuje geologům studovat vnitřní stavbu naší planety.
Až příště tedy opět uslyšíte slovo sopka, mějte na paměti, že je mnohem bohatší, než se může na první pohled zdát…
Erupce sopky Saryčeva, Rusko, NASA/ISS Expedition, licence Public Domain
Stratovulkán Colima, Mexiko, snímek Nc_tech3, upravil MattiPaavola, licence: Public Domain.
Stratovulkán Tavurvur, Papua-Nová Guinea, End Of Days/ Creative Commons Uveďte autora 2.0 Generic