Vzpomeňte si na drobný hmyz či obojživelníky, kteří ke svému životu a rozmnožování potřebují vodu. Kam se v dnešní krajině mají uchýlit? Jednou z možností ještě do nedávna byla soustava uměle vybudovaných rybníků. Nicméně, co platilo dříve, nemusí platit dnes. Současný extrémní tlak rybářů na výlov vede k situaci, kdy jsou vodní díla zcela přeplněna rybí osádkou. Vysoké množství ryb ve velké řadě případů zcela decimujíce veškerý ostatní život. Vezměte si například kapra, běžně nasazovanou rybu. Kapr je všežravec, který požírá jak rostliny (čímž ničí litorální porosty), tak i drobné živočichy, včetně jejich zárodků. Čím je více kaprů v rybníce, tím více rostlin a živočichů skončí v jeho žaludku. Dřívější oázy širokého spektra života se tak postupně přeměňují na „kaprovitou monokulturu“.
Ochranáři se snaží situaci řešit přesvědčováním rybářů o nutnosti změny složení osádky (nasazení více druhů, např. dravé štiky, snižuje tlak na biotop) či o potřebě menší osádky. Nicméně jelikož nižší osádka znamená i nižší výnos a tedy i zisk, není tento krok příliš populární a většinou se ho daří dosahovat jen u chráněných oblastí za cenu finančních kompenzací státu. Ochranáři se tak pokoušejí i o jiné řešení: rozšíření nabídky vodních ploch v krajině. Z toho důvodu budují menší tůně v blízkosti rybníků, či upravují břehy tak, aby se zde nacházely místa, kam se ryby snadno nedostanou a kde pak má hmyz a obojživelníci možnost se uchytit. Některé spolky jdou ještě dále a snaží se obnovovat kdysi existující tůně či vytvářet zcela nové. Například občanský spolek Mokřady-ochrana a management (který mimochodem velice rádi finančně podporujeme) se snaží vyjednávat s vlastníky pozemků a na vlastní náklady na dohodnutých místech budovat nové tůně, které by byly alespoň část roku zatopené. Takto vybudované tůně pracují nejenom jako stanoviště pro zadržování vody v krajině, ale také jako významná oblast pro výskyt řady druhů vodních rostlin, hmyzu či obojživelníky (a k tomu nabízejí i další bonus, slouží jako pítko pro celou řadu dalších vyšších živočichů). Jak je vidět, tůně v krajině je nepochybně chvályhodný počin a rozhodně by neškodilo, kdyby byly mnohem četnější.
A to je právě směr, kam tento příspěvek směřuje. I my jsme se jednou rozhodli, že bychom se chtěli do podobné aktivity zapojit a podpořit biodiverzitu a pomoci zadržovat vodu v krajině. Jelikož ale nevlastníme rozsáhlé pozemky s blízkým vodním tokem či podmáčenou louku, museli jsme zapřemýšlet o cestě vyhovující našim podmínkám: ukloněné zahradě s písečným podložím. Rozhodli jsme se tedy vybudovat zahradní jezírko, nicméně nikoliv s okrasnými rybami a cizokrajnými rostlinami, jak bývá běžné, ale jezírko, ve kterém ponecháme přírodě zcela volnou ruku (no dobře, jen ji na počátku trochu pomůžeme) k tomu, aby si ho utvořila dle svých představ.
Jako první jsme museli vymyslet systém, jak jezírko napájet vodou. Naše zahrada leží na písečném podloží v suché části svahu. Nechtělo se nám využívat vodu ze studně (a tím ještě více zatěžovat zdroj podzemní vody), anebo z vodovodního řádu, namísto toho jsme se rozhodli, že využijeme srážkovou vodu ze střechy blízké budovy. Vodu, kterou jsme dříve odváděli do sudů (podobně jako velká část jiných zahrádkářů) na horší časy a případně do podzemí, když kapacita sudů přestala stačit. Chtěli jsme tak tuto vodu přesměrovat do budoucího jezírka. Sáhli jsme po osvědčeném řešení v podobě plastové drenážní trubky, pro kterou jsme přes celou zahradu (přibližně 50 metrů) vykopali několik desítek centimetrů hluboký příkop v němž trubka nakonec skončila (pár týdnů bylo na trávníku vidět, že jsme na místě kopali, ale nebojte se toho, za dalších pár týdnů si už ničeho nevšimnete). Po napojení trubky na okap jsme tak budoucímu jezírku poskytly velkou sběrnou plochu, polovičku střechy objektu, řádově desítky metrů čtverečních. Z nevyužívané plochy střechy jsme získali vydatný zdroj, které při každém dešti bude jezírko zásobovat čerstvou vodou bez ohledu potřeby naší asistence.
Pokládání drenážní roury svádějící vodu z objektu k budoucímu jezírku.
V následujícím kroku jsme museli vybudovat samotné jezírko. Nejprve jsme vykopali jámu o rozměrech přibližně dva krát 4 metry a průměrné hloubce okolo 1,5 metru. Schválně jsme se pokusili udělat rozdílně svažující svahy, na jedné straně je jezírko téměř kolmé, na druhé se svah pozvolně svažuje a kde můžete spatřit jednotlivé schody. Je to z toho důvodu, že rozdílné vodní rostliny vyžadují různé hloubky pro svůj růst a stejně tak i živočichové preferují různé hloubky. Právě nepravidelností stěn jezírka dosáhnete toho, že si každý druh najde to své. V neposlední řadě jsme kolem jámy vykopali malý okop hluboký ca třicet centimetrů. Do tohoto okopu se pak vloží okraj fólie a zatíží se hlínou, aby folie nesjížděla do jezírka.
Příprava okopu pro vložení zachycení fólie.
Po výkopu je potřeba jámu zaizolovat, aby voda neprosakovala pryč. Pokud máte to štěstí a váš pozemek je na jílu, budete mít vyhráno (i když, v takovém případě budete nesnášet tu fázi kopání, která u nás byla v písku naprosto pohodová…). Jak jsem zmiňoval dříve, náš pozemek leží na písečném podloží, takže voda zde mizí mžikem oka nenávratně pryč. V takovém případě jsme se museli obrátit na osvědčené řešení v podobě jezírkových fólií. Zakoupili jsme jak tuto několik milimetrů silnou gumovou fólii, tak i geotextílii. Geotextílií jsme použili jako podklad na celé ploše jámy, aby fólie neležela na kamenech či kořenech.
Pokládka geotextílie.
Na geotextílii jsme pak rozprostřeli jednotlivé pásy fólie (zní to snadněji, než to ve skutečnosti je, jelikož je to docela fyzicky náročná aktivita. Fólie je značně tlustá a tedy těžká a doporučujeme to dělat minimálně ve dvou lidech) a pustili se do toho nejhoršího…
Pokládka izolační fólie.
… jednotlivé pásy fólie se totiž musí k sobě tepelně spéct pomocí horkovzdušné pistole a válečku (nám se osvědčil váleček na těsto pizzy 😉 ). Přeskočím několik nudných hodin neustálého zahřívání fólie a spékání jednotlivých dílů k sobě, těch několik hodin, kdy jsem proklínal nápad jezírko vybudovat, a posunu se k hotovému výsledku.
Spékání pásu fólie k sobě… skutečně nezábavná práce…
Když se nám tedy podařilo spéci všechny díly k sobě, měli jsme vlastně již zhruba hotovo. Už jen stačilo fólii uchytit, aby se nepohybovala. Toho jsme dosáhli vložením okrajů fólie do připraveného žlabu a následným zasypáním hlínou. Vznikla tak drobná terénní vlna, která zadržuje fólii před sesuvem. Na strmější straně jsme dali na okraj velké kameny, které fólii taktéž přidržují a které současně slouží jako bezpečnostní přepad, aby jezírko nepřetékalo. Vždy, když je v něm příliš mnoho vody, skrze kameny může voda odtéci po svahu a vsáknout se do půdy. Kameny leží částečně ve vodě a tedy slouží i jako přirozené úkryty pro živočichy.
Příprava kamenného břehu, který slouží jako bezpečnostní přepad pro velké množství vody.
Pak už jen stačilo počkat na déšť, který by jezírko naplnil vodou. Nejdříve nás naplňovali výrazné obavy, jestli se nám povedlo spéct jednotlivé díly k sobě tak, aby skutečně zadržovaly vodu a aby nám nikde neprosakovala.
Napouštění jezírka.
Když jsme i několik dní po dešti měli víceméně stále stejné množství vody, věděli jsme, že máme vyhráno. (Než jezírko ponecháte svému osudu, nezapomeňte do něj vložit velkou dřevěnou kládu, částečně ponořenou do vody a částečně s přesahem na souš. To pro případ, že by se v jezírku někdo topil. Větší zvířata totiž mohou po kládě případně z jezezírka vylézt, kdyby do něj omylem spadly.)
Čekání na déšť nebylo ani příliš dlouhé a brzy se již jezírko zaplnilo vodou.
Ještě větší radost jsme ale měli z toho, když jsme si všimli, že se již po pár dnech začíná jezírko pozvolna plnit prvními obyvateli. Na hladině jsme pozorovaali vodoměrky a pod vodní hladinou potápníky. První potvrzené kolonizátory, kteří k nám odněkud přivanul vítr. Přemýšleli jsme, jestli máme nechat jezírko zcela přírodním procesům, anebo jestli jeho start trochu neurychlit. Nakonec vyhrál pocit nedočkavosti a tak jsme trochu zapodváděli. Došli jsme s kýblem do blízkého rybníka pro vodu, se kterou jsme nabrali i trochu bahna. Obsah kýble jsme vylili do jezírka, čímž jsme si přinesli celou řadu drobných organismů a to jak z říše rostlin tak i zvířat. Osídlili jsme nový prostor rychle množstvím života, který jsme nebyli schopni bez mikroskopu pozorovat. S přibývajícími dny jsme začali pozorovat další druhy, za zmínku stojí hlavně nymfy vážek. Jejich zvyšující se početnost nás začala utvrzovat v přesvědčení, že se v jezírku začíná nacházet dostatečně silný a početný potravní řetězec umožňující jejich přežití a vývoj (pokud se nepletu, zatím představují vrcholného predátora jezerního systému).
V neposlední řadě jsme se taky rozhodli trochu pomoci rostlinám a tak jsme do jezírka vysadili (opět z místních zdrojů) trochu rákosu, leknínu a orobince. Určitě vás napadne, jak se nám podařilo tyto rostliny zasadit na hladkou fólii. Poradili jsme si za pomocí kýblů a plastových přepravek, které jsme zatížili kameny, aby neplavaly, a které jsme vyplnili bahnem s rostlinami. Nejenom, že tak máme možnost rostliny kdykoliv snadno vyndat a přesunout na jiné stanoviště, současně se tím zaručuje, že jednotlivé druhy nebudou neplánovaně expandovat po celém jezírku, jelikož jinde nemají vhodný substrát. Nicméně, po těchto zásazích jsme již jezírko skutečně nechali zcela přírodnímu vývoji a s napětím očekáváme, které druhy rostlin příští rok na jeho okrajích vyrostou.
Dlouho jsme si říkali, jestli naše jezírko osídlí druhy, pro které jsme ho hlavně budovali; některý ze zástupců obojživelníků. Měli jsme na paměti, že žáby se většinou chodí rozmnožovat do vodních nádrží, kde se samy narodily a tak nemusí být jisté, že zavítají i k nám… Dlouho jsme s touto skepsí bojovali a říkali si, jak to bude… Jezírko je na zahradě od jara 2014, doufali jsme, že třeba na přes rok, až bude potravní nabídka bohatá a až vysázené rostliny povyrostou a poskytnou řadu úkrytů, třeba se žáby objeví… Nicméně, již na přelomu srpna/září 2014 máme pozorování minimálně dvou mladých skokanů zelených!!! Zdá se tedy, že si žáby k nám cestu našly mnohem dříve, než jsme kdy doufali (a jen doufáme, že příští rok se dočkáme i pulců… i když to může být jen velký sen zatím, dáme ale určitě vědět, jak to dopadne!). A co vís, mohli bychom začít pozvolna fantazírovat i tom, že by se za žábami jednou mohla vydat i užovka obojková… to už by bylo skutečné terno přesahující všechno!
A jak dnes jezírko vypadá? Posuďte sami, není to paráda? Zkrášluje zahradu a ještě pomáhá přírodě!
Naše zahrada je tak zas o něco bohatší, vyjma velké části, na které se nachází motýlí louka (viz jeden z předchozích blogů na toto téma) s ovocným sadem, malého broukoviště, řady ptačích i netopýřích budek a skalky, máme nyní i malou vodní plochu. Plochu, která nepřitahuje jen vodní hmyz a obojživelníky, ale i ptáky a menší savce, kteří ji využívají jako pítko v letních dnech. A k čemu to všechno? Pokud vás neuchvátil pocit pomoci přírodě, zkusím vás motivovat ještě tím, že jezírko je lepší než televize. Máte možnost v přímém přenosu sledovat celou řadu soubojů mezi jednotlivými obyvateli, kteří se dají ze břehu velice snadno pozorovat. Kam se hrabe Discovery Channel!
A co říci závěrem? Není to tak těžké, jak se může na první pohled zdát. My jsme taktéž před budováním tohoto jezírka neměli žádnou podobnou zkušenost a zvládli jsme to. Příprava jezírka byla práce ca na 3 dny, pořizovací náklady ca 10 000 Kč s tím, že největší částka padla na izolační fólii. Takže, proč si nezkusíte vybudovat takové jezírko i u vás na zahradě? 🙂 A než jezírko ponecháte svému osudu, nezapomeňte do něj vložit velkou dřevěnou kládu, částečně ponořenou do vody a částečně s přesahem na souš. To pro případ, že by se v jezírku někdo topil. Větší zvířata totiž mohou po kládě případně z jezezírka vylézt, kdyby do něj omylem spadly.