Reklama
 
Blog | Petr Brož

Nejslanější jezero na Zemi, aneb tajemství Marsu (opět trošku) poodhaleno

Antarktida pro většinu lidí představuje nekonečné království sněhu a ledu, nicméně tento pohled není zcela správný. Některé oblasti Antarktidy totiž nejsou ledem pokryté, jedná se v podstatě o kamenité pouště, na kterých panují mrazivé podmínky. V jedné takové oblasti mezi dvěma horskými hřebeny se nachází i zvláštní jezero Don Juan. Toto jezero představuje nejslanější jezero na světě. Jezero, které nezamrzá ani tehdy, když teploty klesnou hluboko pod bod mrazu. A právě to se stalo v minulých letech cílem intenzivního vědeckého výzkumu, jehož výsledky byly zveřejněny na konci ledna 2013. Nicméně samotný závěr výzkumu prošel českou mediální scénou nepovšimnut, což se pokusím tímto článkem napravit.

 

Uznávám, že jezero je možná příliš nadnesené pojmenování, jelikož tato 300 x 100 metrů velká vodní plocha dosahuje hloubky pouze mezi 10 až 30 centimetry a na první pohled by se mohlo zdát, že si nezaslouží další pozornosti. Vždyť se jedná jen o trochu větší kaluž. Nicméně zrovna jeho hloubka není to, co uchvacuje vědeckou komunitu. Pozornost si zasluhuje vysoká salinita vody v jezeře, které dosahuje 40 % (jen pro srovnání, jezero je přibližně 18x slanější než světové oceány). Když bylo v roce 1961 objeveno dvojicí pilotů helikoptéry, panoval venku 30 stupňový mráz. Voda i přes to byla kapalná a to právě díky extrémně vysoké slanosti. A co víc, voda v jezeře může zůstat kapalná i tehdy, když teploty klesnou k – 50 °C. Připočtěte si k tomu nízkou vlhkost vzduchu, minimální podíl srážek a málo slunečního světla, a ejhle, podmínky velice podobné těm, které panují na povrchu Marsu. Nabízí se tedy otázka, nemohly by podobné vodní plochy existovat i na povrchu Marsu, a pokud ano, za jakých podmínek?

A právě na tyto otázky hledal odpovědi vědecký tým vedený Jamesem Dicksonem z Brown University (studie v angličtině dostupná na odkaze).  Jeho členové se rozhodli toto anomální jezero podrobit detailnímu průzkumu a zjistit, odkud jezero získává vodu a co je zdrojem solí rozpuštěných v jeho vodě. Oproti běžným mořím a oceánům, kde má hlavní zastoupení sůl (NaCl, známá), v tomto jezeře má totiž hlavní zastoupení chlorid vápenatý (CaCl2) a to až z 90 %. K vyřešení záhady rozmístili vědci na místě několik fotoaparátů, které po dobu dvou měsíců v pravidelných intervalech pořizovaly snímky jezera a jeho okolí. Snímkování společně s měřením teploty odhalilo, že vodu do jezera dodává tání sněhu z okolí jezera. Nicméně toto zjištění nikterak nevysvětlovalo vysoké koncentrace chloridu vápenatého rozpuštěného ve vodě. Kde ten se vzal?

Jak vyšlo najevo, soli chloridu se nacházejí na západ od jezera vázané v horninách. Snímkování oblasti odhalilo, že při nárůstů vlhkosti vzduchu jsou tyto soli schopné do sebe absorbovat atmosférickou vlhkost při procesu, který by se dal přirovnat k opaku evaporace (vypařování). Tedy místo toho, aby látka ze sebe vodu vydávala, je schopna jí do sebe efektivně nasávat. Jak do sebe soli navazují více a více atmosférické vlhkosti, stávají se postupně v podstatě kapalinou (!). Jakmile k tomu dojde, začne se takto vzniklá směs vsakovat do podloží, až narazí na vrstvu permafrostu, trvale zmrzlé půdy nacházející se pár centimetrů pod povrchem, kterou není schopna projít. Na rozhraní této vrstvy začne téci dle sklonu svahu, případně se zde akumulovat. A právě zde se opět navracíme k Marsu a jeho tajemstvím.

Reklama

Vědci na detailních snímcích povrchu již dlouhodobě pozorují nepravidelné tmavé „pruhy“ (odborně recurrent slope lineae) nacházejících se převážně na okrajích impaktních kráterů, kaňonů a dalších topografických nerovnostech. Převážně v období marsovského jara se tmavé pruhy začínají zvětšovat a prodlužovat ve směru svahu. Zdá se tedy, jakoby v podstatě tekly po svahu dolů. Vědci již dříve předpokládali, že by pruhy mohly vznikat, buď sesypem suchého drobného materiálu, anebo tekoucí vodou o vysoké slanosti. Výzkum jezera Don Juan tak přináší důkaz, že podobný proces je skutečně možný a tím nabízí cenný dílek skládačky do našeho chápání procesů formující současnou tvář rudé planety. Je tedy možné, že tento (nenápadný) objev ze zamrzlého kontinentu pomohl vysvětlit jednu ze záhad této fascinující planety. Rozhodně nám ale přináší další pádný argument do debaty, jestli na dnešním povrchu Marsu může existovat voda v kapalném stavu (i když případně velice extrémně slaná). A jak známo, kde je voda, tam by mohl být i život…

Tajemné pruhy v oblasti Acheron Fossae na Marsu. Zdroj: HiRISE, MRO, LPL (U. Arizona), NASA

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama